„Kdyby se rodiče míň starali, na co koukaj’ jejich děti v bedně, a víc je zajímalo, jak žijou, byl by tenhle svět mnohem snesitelnější. Podle mě jde jen o to, že na nás serou a potom jsou nasraný, že se o nás bedna stará místo nich. Nám pak logicky nezbejvá nic jinýho než na ně taky regulérně srát!“ tvrdí kreslení představitelé seriálu South Park, který je nesporně nejúspěšnější komedií současnosti. A – byť to zní sebevíc absurdně – nejrealističtějším obrazem hasnoucího tisíciletí.

„Krucinál, zabili Kennyho! Vy parchanti!“ Dnes zlidovělá fráze. Přes tři roky ji v každém dílu seriálu South Park vyštěknou hlavní hrdinové v okamžiku, kdy nesrozumitelně mumlající postavičku s oranžovou kapucí staženou hluboko do očí napíchnou na stožár, upečou v mikrovlnné troubě, srazí ji mig i orbitální stanice Mir, sežehne proud lávy, rozšlapou krávy, uklovou zdivočelí krocani, roztrhají hráči amerického fotbalu. Vlastně existuje pouze jeden díl s názvem Pan Hankey, kde se chudák Kenny vyhne téměř jistému pádu do akvária se žralokem i ráně elektrickým proudem a dočká se ve zdraví titulků. „Něco mi ale pořád chybí, něco jako závěr. Co to může bejt?“ dohaduje se trojice hlavních hrdinů při posledním obrazu a významně se dívá na Kennyho. Významné množství pobouřených dopisů se následně ocitlo i na adrese společnosti Comedy Central: Jak mohli tvůrci South Parku nechat Kennyho přežít? Trey Parker a Matt Stone ve své odpovědi mimovolně zformulovali primární filosofii svého vlastního seriálu: „Tabu jsou tady od toho, aby se porušovala. A jestliže se jednou z nedotknutelností stala i Kennyho pravidelná smrt, tak jsme ho prostě jednou nechali žít. Vždyť nám nejde o nic jiného než vymazat všechna existující tabu – o tom je South Park! A pokud to sdělujeme poněkud křiklavější formou, pak je to proto, že v některém prostředí zkrátka musíte pořádně řvát, aby vás dobře slyšeli.“

Vzepřít se vžitým konvencím a svůj názor na pokřivenou morálku společnosti vyslovit sice s humorem, ale bez příkras – přesně v duchu punkové revolty druhé poloviny sedmé dekády. Věděl to už Malcolm McLaren, manažer a tvůrce legendárních Sex Pistols: pokud chcete lidem sdělit něco bolestivě upřímného, uděláte nejlépe, pokud jim to plivnete do obličeje. Matt Stone a Trey Parker přesně tohle udělali. South Park je dravější, surovější a levnější než kterýkoliv seriál toho času k vidění na televizních obrazovkách. Svým způsobem je South Park punkovějšími Simpsonovými; jeho rebelie začíná tam, kde končí obecně přijatelná satira Simpsonových.

Namísto jemně vybroušeného humoru poselství proklamované tím nejpřímočařejším způsobem, vedle pečlivě propracované výtvarné stránky jen animátorský primitivismus (zatímco Bart dokáže pohybovat každým ze svých čtyř prstů, omezuje se animace figurek South Parku na mrkání obřích očí a zuřivý pohyb rtů, které z profilu obyčejně ani pořádně nesedí na tváři). I to je důvod, proč jedni South Park fanaticky zbožňují (o čemž svědčí kupříkladu stovky fanouškovských webových stránek, kde se vedou nekonečné diskuse na téma, co přesně to v jednotlivých dílech Kenny mumlá), zatímco druzí všemožně kritizují (od jadrných urážek přes plamenné výzvy k bojkotu až po petice a demonstrace žádající stažení seriálu z televizních vysílání). To však v oblasti televizního show-businessu není nic nového. Názorový kontrast provázel i uvedení již zmiňovaného seriálu Simpsonovi stejně jako o něco později i zjevení nepoměrně kontroverznější dvojice Beavis a Butt-Head. Ve srovnání s těmito komediemi si však South Park dodnes udržuje svou nezpochybnitelnou punkovou image, která provokuje i po třech letech od uvedení prvního dílu. A to i navzdory tomu, že i jeho potkal stejný osud jako oba starší seriály: z kdysi kultovní záležitosti se postupem času stala nedílná součást masové pop-kultury – celosvětový fenomén a televizní hit s vyšší sledovaností než Simpsonovi a Beavis a Butt-Head dohromady, jenž každoročně vydělává desítky miliónů dolarů.

MATT STONE & TREY PARKER

Vlastně to vzniklo náhodou; počátkem devadesátých let na Coloradské univerzitě v Boulderu, kde se prvně sešli dnes osmadvacetiletý Trey Parker a o rok mladší Matt Stone. Oba studovali film, Stone zároveň s matematikou; na rozdíl od Parkera, který byl pro příliš liknavý přístup ke studiu později vyloučen, má Stone z obou předmětů doktorát.

Syn biologa Randyho Parkera a pojišťovací agentky Sharon přišel na svět a dětství strávil v Coloradu, což je podle jeho slov odporné místo, podobné South Parku. „Měl jsem nudné dětství introverta, jehož celý svět tvoří matematika, věda a taekwondo. Všechno začalo bejt veselejší až v okamžiku, kdy mi otec ve třinácti koupil videokameru. Úplně mě to sebralo, točil jsem film týdně,“ vzpomíná Parker, který v té době navíc stihl nahrát se svým kamarádem desku nazvanou Immature: A Collection Of Love Ballads For The 80’s Man, která obsahovala skladby jako Dead Ballerina (Mrtvá balerína), I Spit On Your Love (Naplivu na tvou lásku) či I’m Gonna Find You And Kill You (Najdu tě a zabiju).

Jeho pozdější přítel a spolupracovník Matt Stone se narodil v Houstonu, v rodině profesora ekonomie a ženy v domácnosti; období roztomilého a hodného chlapce strávil v Littletonu. Studoval s vyznamenáním, pod lavicí si listoval v nejrůznějších encyklopediích, na střední škole si jako hlavní obor zvolil trigonometrii. Film si na univerzitě přibral jen z nudy.

Shodli se rychle: Co má být, kurva, vtipného na Woodym Allenovi? Ovšem komik Jerry Springer je fakt klasa! To už Parker zasouval do videopřehrávače kazetu s pracovní verzí svého prvního filmu, nazvaného Giant Beaver Of Southern Sri Lanka. Vtipná komedie na godzillovské téma v hlavní roli s malou holčičkou navlečenou do kostýmu bobra Matta Stonea okamžitě zaujala. Netrvalo dlouho a vznikl první společný projekt: drsná krátká komedie nazvaná Frosty vs. Santa Claus. Pár kamarádů se náramně dobře pobavilo; víc se nestalo. V roce 1994 však Trey Parker napsal a zrežíroval svůj první celovečerní film Cannibal: The Musical o neblaze proslulém coloradském kanibalovi Alfredu Packerovi, v němž si zahrál i jeho kamarád Matt Stone; potřebných 125 tisíc dolarů zapůjčili rodiče a přátelé. Zbylo i na letenku z Colorada do Los Angeles. Jeden by neřekl, že zrovna takhle drsný snímek může být vhodnou vstupenkou do Hollywoodu. Jenže Cannibal: The Musical upoutal pozornost Briana Gradena z filmové společnosti FoxLab a ten autorskou dvojici pověřil vytvořením vánočních videopřáníček, která chtěl rozeslat svým přátelům. Parker a Stone, toho času (jak dnes náležitě zdůrazňují) naprosto bez peněz, nabídku okamžitě přijali a vyplacenou zálohu dvanácti set dolarů do večera utratili za vánoční dárky. Druhý den Gradenovi odevzdali pětiminutovou komedii Frosty vs. Santa Claus, přejmenovanou na Duch vánoc; ani se pod to nepodepsali.

Zatímco Parker a Stone režírovali vtipný, černobílý dokumentární snímek o fúzi potravinářské společnosti Seagram s hudebním vydavatelstvím MCA, ve kterém vystupovaly takové hvězdy, jako Sylvester Stallone, Demi Mooreová a Steven Spielberg, a jenž byl pod názvem Your Studio And You určen pro interní potřeby nadnárodního koncernu, pětiminutový vánoční filmeček mezitím žil vlastním životem. Ve spirále cirkuloval mezi kamarády kamarádů a nabíral na renomé. V roce 1996 to dotáhl až do vysílání kabelové společnosti Hallmark; vzbudil okamžitou senzaci. Stone & Parker začali být slavní. „Zavolal mi náš agent a povídá, že mi jedna filmová společnost nabízí půldruhýho miliónu dolarů, pokud budu režírovat Barneyho jako celovečerák (jinak slavný americký animovaný seriál pro děti; totéž, jako kdyby měl režírovat filmovou verzi Křemílka a Vochomůrky – pozn. aut.). To mě dostalo. "Kdo, kurva, chce, abych to-hle režíroval? A proč?!" ptal jsem se svýho agenta. Vysvětlil mi, že lidi z filmový společnosti viděli Ducha vánoc a jsou přesvědčený, že umím natočit nejlegračnější rodinnej film s dětma v hlavní roli,“ vzpomíná Trey Parker. Nakonec odmítl. V té době totiž s Mattem Stonem přemítal nad nejlepší finanční nabídkou; všechny televizní společnosti najednou chtěly vlastnit vysílací práva na South Park. „Ve vzduchu lítala taková čísla, že nám šla hlava kolem. Ale jen u Comedy Central jsme měli pocit, že nám někdo rozumí a chápe, proč se takovýhle druh zábavy jednoduše neobejde bez vulgarismů, aniž by ovšem přehlídli, že v tom našem seriálu je víc než jen hromada všelijakých fuck,“ tvrdí Stone a Parker shodně.

Duch vánoc se coby pilotní díl první série na televizní obrazovce Comedy Central objevil 13. srpna 1997; sledovalo jej padesát procent všech diváků této kabelové společnosti mezi osmnácti a čtyřiadvaceti lety. Rázem se stal nejsledovanějším původním seriálem Comedy Centralu; každý díl zhlédlo kolem čtyř a půl miliónu amerických diváků, což je sedminásobek průměrné sledovanosti Comedy Centralu. Její prezident Doug Herzog dnes South Park označuje za Michaela Jordana této stanice a jeho tvůrce za Lennona a McCartneyho kresleného humoru. Ti v současné době žijí a pracují ve společném domě v Los Angeles a ve své kanceláři ve Westwoodu zaměstnávají již 46 lidí, z toho několik bývalých spolužáků. Oba shodně tvrdí, že si nevzpomínají, kdy mezi nimi naposledy došlo k nějakým názorovým střetům. „My jsme totiž takoví kreténi, že kdybychom se jen jednou pohádali, už na sebe nikdy nepromluvíme ani slovo. Takže nám vlastně nezbejvá než se ve všem shodnout.“ A zajedno vždy byli i v otázce budoucnosti seriálu: „Nechceme South Park natahovat donekonečna. Tedy snad jedině v případě, že by se proměnil do tý míry, aby lidi říkali: ‚Jó, South Park. Pamatuješ ty doby, kdy to ještě bylo o těch čtyřech klucích z Colorada?‘“ tvrdí Parker a Stone ho doplňuje: „Strašně se těšíme, až nás jednou zakážou, protože se dostaneme do bodu, kdy už South Parku nebude nikdo rozumět!“ Tohle velkohubé prohlášení je však datováno rokem 1998 a dosud nic nenasvědčuje tomu, že by úspěšný seriál měl v dohledné době skončit. Naopak – zatím je stále populárnější; zejména mezi hvězdami show-businessu. Hollywoodský herec George Clooney kupříkladu velmi stál o naštěkání role Stanova teplého psa, proslulý komik Jerry Seinfeld neodmítl ani nahudrovat zmutovaného krocana.

Jen občas Stone & Parker své kreslené hrdiny opustí, aby se věnovali některým ze svých početných projektů. V roce 1998 kupříkladu uvedli na festivalu Sundence šokující film Orgasmo, kde Parker vytvořil postavu mormona, který si na svou svatbu vydělává účinkováním v pornofilmu, a Stone zde ztvárnil nadrženého člena filmového štábu. A velká budoucnost se také prorokuje jejich kapele DVDA, a zejména hymnické písni I Am Chewbacca a protestsongu Fuck That Guy From Bush.

Vždy se však nakonec Stone & Parker zase vrátí k vymýšlení dalších příhod obyvatel městečka South Park. Je otázkou, zda se jim podaří odhadnout ten správný okamžik, kdy bude nejlepší jednou provždy zabít nejen Kennyho, ale i všechny jeho kreslené přátele, a nenásledovat tak svého času rovněž rebelující Rolling Stones, dnes již jen ze setrvačnosti inkasující prachy za to, co už dávno pozbylo lesku. Je lepší vyhořet než vyhasnout!

JEŽÍŠI, NAKOPEJ MU PRDEL!

Byl to šok, když před užaslé zraky diváků prvně snožmo vhopkaly figurky čtyř malých chlapců – Eric Cartman, Kyle Broslofsky, Stan Marsh a Kenny McCormic. Všichni v zimním oblečení a v čepicích (v Kennyho případě s kapucí zakrývající mu větší část obličeje), které si nikdy nesundávají, z městečka South Park, kde zima nikdy nekončí.

V úvodní epizodě Duch vánoc společně pějí vánoční koledu, dokud si Kyle v zelené beranici nevzpomene, že je Žid, a nepřestane zpívat, což odporně tlustého Cartmana v bledě modrém kulichu přiměje k několika nepříliš lichotivým výrokům na adresu Židů. S vervou a slovníkem zkušených kriminálníků se chlapci pustí do rvačky, zábavnou hru plnou kopanců však v nejlepším přeruší zjevení Ježíše Krista, který se vrátil na zem, aby se pomstil Santa Clausovi za komerční zneužití svého jména v době vánoc. Dojde k velkému boji, zahrnujícímu parodii na slavnou scénu z filmu Mortal Kombat („Hej, Ježíši, nakopej mu prdel,“ pokřikuje rozvášněný tlouštík, zatímco Kyle ho napomíná: „Neříkej před Ježíšem slovo prasomrd!“), během něhož je nešťastnou náhodou Ježíšovým projektilem zavražděn chlapec v oranžové kombinéze; jeho tělo okamžitě zhltne horda myší. Tíživý okamžik zažene svým příchodem krasobruslař Brian Boitano a Ježíš nabídne Santa Clausovi ke koupi zachovalou oranžovou kombinézu. Morální poselství tohoto dílka znělo: Ať už jste žid, křesťan, hinduista, nebo ateista, vánoce jsou jen o jedné jediné věci – o dárcích!

Přestože teprve následující díly představily další postavičky South Parku – rodiče a sourozence čtyř hlavních hrdinů, Stanovu spolužačku a tajnou lásku Wendy Testarburgerovou (kdykoliv ji spatří, zamilovaností se pozvrací), sexem posedlého kuchaře Šéfa (v originále ho namlouvá proslulý Isaac Hayes), schizofrenního učitele pana Garrisona a jeho maňáska pana Klobouka, egoistickou starostku South Parku a další obyvatele tohoto městečka někde mezi Kansasem a Ohiem –, už úvodní, pětiminutová epizoda stačila charakterizovat vše, co se do budoucna stane poznávací značkou seriálu South Park. Místa, kde děti říkají tak hnusné věci a dospělí dělají tak odporné skutky, až se to podobá kruté realitě. Humor založený na vulgarismech, zvracení, pšoukání, zesměšňování celého světa a děj plný sadismu, svatokrádeží, cynismu a brutálních vražd.

Pokleslá podívaná, která zneužívá kreslené formy, tak blízké dětem, s jasnou snahou narušit jejich zdravý psychický vývoj a zničit tak jejich křehkost, napadlo po zhlédnutí pilotního dílu jistě nejednoho z amerických rodičů a moralistů. A nemálo lidí u tohoto pohledu zůstalo dodnes. Stačí však otevřít i druhé oko, aby vnímavější divák pochopil, že zdánlivé kreslířské neumětelství je dobře promyšlený záměr a charaktery jednotlivých postav jsou prokresleny až s obdivuhodnou psychologickou přesností. A že i ten tak často diskutovaný vulgární humor a násilí jsou pouze odrazem reality současné lidské společnosti. Jestliže se přední současný americký komik Jerry Seinfeld zapsal do televizní historie tím, že předvedl, nakolik dokáží být dospělí zlí a zákeřní, pak South Park neučinil nic jiného, než že ukázal, že tohle odporné chování nezačíná až v osmnácti letech. South Park pouze velmi pravdivě charakterizoval dětství jako nejnebezpečnější a nejdrsnější etapu našeho života; období před tím, než naše vrozené kruté chování začneme zakrývat společenskými pravidly. To potvrzují i slova obou tvůrců: „South Park se snaží popsat, jak vypadá svět, když jste ve třetí třídě – a ten je fakt dost surrealistickej,“ soudí Matt Stone. Trey Parker k tomu dodává: „Existuje naprosto idiotský předsudek, že děti jsou tak strašně nevinný a čistý. Blbost! Děti jsou zákeřný malí zmrdi, který maj’ obdivuhodnou schopnost najít uprostřed svýho kolektivu toho nejslabšího nebo jakkoliv handicapovanýho jedince a trpělivě a brutálně ho ničit. A s oblibou k tomu používaj’ všechny hnusný slova, na který si jen vzpomenou, že někde slyšely. Tak to prostě je. Ten problém, který maj’ některý lidi se South Parkem, spočívá jen v tom, že každej, kdo má děti, strašně rychle zapomene, že když byl malej, byl taky takovej parchant.“

NARUŠENÁ KŘEHKÁ RODIČOVSKÁ PSYCHIKA

Trhat mouchám křidélka, uvazovat psům na ocas plechovky a týrat rodinnou kočičku je považováno za projev roztomilého dětského rošťáctví. Pokud to ovšem někdo neukáže v televizi. V tu chvíli se rodiče namíchnou víc než ta moucha, co právě přišla o křídla. Takovéhle reakce provázely South Park po celém světě, naši malou zemi nevyjímaje. Tak kupříkladu v nedávné tuzemské výzvě Mgr. Hany Králové, mluvčí Sdružení rodičů proti South Parku, se mj. praví, že na základě seriálu a filmu South Park: Peklo na zemi „... děti získávají dojem, že všechno, co je v seriálu a potažmo ve filmu použito, je úplně normální a běžné i v životě“. Přitom opravdu skoro všechno ze seriálu JE v životě normální a běžné. Ono totiž je běžné zesměšňovat chudé („Ty mi, Kenny, kup k narozkám žlutýho Megamana, protože žlutej je nejlevnější a já vím, jak jste chudí. Žlutej Megaman stojí jen osm devadesát, takže si ho tvoje máma může klidně vzít na splátky.“ – Cartman). Stejně jako diskriminovat homosexuální komunitu („Gayové jsou zlí. Zlo vychází z jejich chladných černých srdcí, která nepumpují krev, jako máme my, ale hustý, hnusný olej, který jim teče shnilými žilami a sráží se jim v malinkých mozečcích a způsobuje jejich nacistické chování. Rozumíš? A teď jdi ven a trénuj fotbal jako hodný heterosexuál.“ – pan Garrison). Nebo si dělat lacinou reklamu formou charitativních organizací („Za pět dolarů měsíčně můžete sponzorovat dítě. Pošlete peníze a my vám pošleme jako dárek digitální sportovní hodinky.“ – Sally Struthersová). A vše medializovat („Vsaďte si na utkání roku mezi Ježíšem a Satanem, které vysíláme na placeném kabelovém okruhu!“). Zejména však zanedbávat výchovu a výuku dětí a ponechávat ji pouze na „všemocných učitelích“, kteří rozhodně dokáží křehké dětské duši pouze prospívat (Stan: „Asijská kultura zamořila naši planetu na mnoho let.“ Pan Garrison: „Výborně!“ Eric Cartman: „Tak moment! Jak to, že já mám čtyři minus a Stan dostal jedna minus?“ Pan Garrison: „Eriku, Stanley může poprvé za celá desetiletí dovést náš tým k vítězství nad Middle Parkem. A s takovými sportovci prostě zacházíme lépe.“ Cartman: „To není fér!“ Pan Garrison: „Život není fér, chlapče, tak se s tím smiř!“).

South Park je krutě upřímný, nezbývá než se s tím smířit. Americkému publiku se to začíná dařit: dnes již diváci South Parku přiznávají jistý očistný charakter, filmové i televizní akademie jej obdarovávají prestižními cenami a zámořští kritici renomovaných periodik jej stále častěji volí mezi desítku nejlepších kreslených komedií všech dob.

Kdysi kultovní seriál, označovaný svého času za slabomyslnou podívanou pro retardované jedince, je s postupem času a přibývajícími epizodami stále jasněji chápán jako výjimečný druh ostře satirického humoru, který jedinečným způsobem dokáže zasáhnout naše nejniternější pocity a přinutit nás přehodnotit základní teze o naší lidskosti. To jen u nás ještě moralisté bijí na poplach, horují pro stažení seriálu z televizních obrazovek, filmu South Park: Peklo na zemi z pláten kin a videokazet z prodejen i půjčoven a odmítají připustit, že South Park je nejpravdivějším zobrazením současného společenského světa na televizní obrazovce. Chce to čas. Není totiž chybou tohoto seriálu, pokud diváci zaskočení formou nějaký čas přehlížejí obsah.

(naše oprava: Randy Parker není biolog ale geolog - viz. Randy Marsh)

ZPĚT E-MAIL HOMEPAGE

r o z c e s t n í k

P O Č T E N Í Č K O

SP: PEKLO NA ZEMI

E P I Z O D Y série: I, II, III, IV, V

L I D I Č K Y

V Ě C I Č K Y obrázky, plakáty, kalendář 2001, fonty, CDčka, ikony, kurzory, prográmky & hry, šetřiče, themes

V T Í P K Y

Z V U K Y

O D K A Z Y

K V Í Z, P U Z Z L E

w
Líbí se ti stránky
Městečka South Park?
Dej si na stránky naši ikonku!